Po prvních pokusech s běháním jsem jednu sobotu, někdy na přelomu dubna a května 2009, vyrazil opět plavat do Podolí. Samozřejmě jsem tam běžel, ještě stále po úsecích ne delších než 500 metrů.
Hned na začátku mne překvapily davy lidí a pod prvním mostem, který na své trase podbíhám, se z jeho šera vynořovaly blikající světla. Koukám na to jak sup, co se děje. Z pod mostu vyjíždí policajt na motorce. Za ním pak nějaké auto s tabulí. A hele, za ním někdo běží. Pomalu mně dochází, že je to nějaký závod. Běžím po chodníku, oni přesně v protisměru, ale mají na to celou silnici. To bude asi maratón PIM. Jak pokračuju dál, moje cesta se přesně shoduje s jejich, jen běžíme opačným směrem. Já se musím prodírat přihlížejícími diváky na chodnících.
Je to hodně zvláštní pocit, běžet proti nim. Pomalu se dostávám dál a dál, až k Podolí. Přemýšlím nad tím, kolik toho uběhnu já a kolik toho už museli uběhnout oni. Ta vzdálenost je pro mne nepředstavitelná, nikdy jsem nic takového neuběhl. Ani mne to nikdy nijak nelákalo, prostě věci jako maratón nepatřili do mého světa. Jak jsem tak pomalu přemýšlel a blížil se k bazénu, říkal jsem si, že bych to ale přece také mohl uběhnout, když už jsem s tím běháním začal. Netrvalo dlouho a těsně před odbočením k Podolí byla na světě jasná myšlenka a cíl: příští pražský maratón PIM už běžet s nimi. S tím, kdy jsem běhat začal, na to mám právě jeden rok. Uvidíme, jestli je to reálné, jestli to půjde a jak dlouho mě to běhání vydrží.
Pingback: Se nám to komplikuje « Sportovní blog