Všechno je to na …

Poctivá příprava na ½ Hervis maraton.

• Od konce února nic. Od doktora mám za odměnu Condrosulf a koňskou mast (preferoval bych něco víc ptačího). Maratony oplakávám.
• V průběhu března to přehodnocuje a říkám si, třeba to ještě půjde.
• Dva týdny před ½ maratonem: teď už nezbývá než začít, jinak mám smůlu. Náhodou na jedné prohlídce u doktora mi mizera koukne do krku a říká: „hele, to je zánět“. A mám antibiotika. Doktorovi nevěřím, posledních sedm dnů jsem proplaval. Jeden den zůstávám doma (kvůli už čtvrtý den trvajícímu průjmu) a v úterý už jdu zase plavat. Po prvním kilometru vylézám úplně bez síly a promrzlej. OK, měl pravdu. Zbytek týdne pak zhruba podobně utahanej chodím z práce a jsem rád že sem rád.
• Neděle, týden před závodem: v sobotu jsem se ještě nedonutil, ale dnes už s kamarádem poprvé jdu po více než třech týdnech zkusit běhat. Týden před závodem. Po 1,7 km musím zastavit. Deset minut pauza než nás doběhnou moje plíce. Nevzdávám se a střídám pokus o běh s procházkou. Takhle ujdeme asi 5 km, z toho uběhnu sotva tři.
• Pondělí: tentokrát sám, běžím zase na Modřany a konečně celých 5 km až za most. Delší pauza a zase celých 5 zpátky. Brzdou už nejsou plíce, ale kolena. Skoro měsíční dovolená nestačila.
• Úterý: po eskalátorech se zásadně vozím. Aplikuju větší množství té koňské věci. Nadávám na ortopeda. Večer jdu zjistit, jak jsem na tom. 5 km pod most. Vazy jsou cítí, ale mísí se to se stehnama, které po tom měsíci mají taky co dělat. Takže nevím, jak moc. Sem línej a zpátky jedy tramkou. Aplikuju stále více koňské masti.
• Středa: beru poslední antibiotika. Koňská mast buď funguje, nebo je to ještě lepší placebo. Po delší době čtu nějaké blogy. Hele, všichni žijí přípravou na závod. No aspoň nejsem sám, kdo má všemožné problémy. Zjišťuju, že bych neměl zapomenout na nutnou logistickou přípravu. Dostavám depku z toho, že na rozdíl od ostatních zatím žádnou předzávodní depku nemám. Naštěstí jen z toho důvodu, že jsem na to neměl čas. Jinak by určitě bylo všechno v pořádku. Teší mne, že ostatní poslední týden dávají oraz a já začím „trénink“. Z práce se stavím pro číslo a nadávám si, že jsem přehlédl, že je to až od čtvrtka a dělám ze sebe vola. Jedu tedy po cestě do Podolí a dávám si 2 km, po týdnu bez vody. Večer práce, plán je po ní se jít protáhnout. Vyjde to až na jednu v noci. OK, přemlouvám se a samozřejmě mně to nedá a natáhnu to až zase pod most. Zpátky už tramvaj teď nepojede a tak počítám s tím, že běžím zpátky. Beru si mobil, na otočce něco přes 32 minut. Cesta tam je asi o 300 metrů delší. Přemýšlím, že bych zkusil, jestli zvládnu druhou část zrychlit. Třeba do 55 minut? Heh. OK, aspoň otestuju, jaké jsou ještě limity. U Podolí, ok, bude to ještě navíc nedobrovolný test vůle. Za Podolím nějaká nová bolest přes celé plíce. Hm, přemýšlím co to asi tak bude. Tempo se sám od sebe snažím držet, moc to nejde. Chci zastavit, ale nevím proč, nezastavuju. Chcípám, potkávám slečnu se sluchátky v uších, která se na mě ve dvě v noci usmívá. Taky jsem nikoho jiného nepotkal. Náplavce jsem se kvůli kolenům chtěl vyhnout, ale rezignuju, v té tmě, když neuvidím vzdálenost, to láká a jdu do ní. Tam už ubírám výměnou za to, že nezastavím. Přebíhám most, ještě zrychluju a končím. 57 minut. Hm, lepší než lžící do oka. Ponaučení: zrychlení za cenu totálního vyčerpání přináší naprosto minimální časové zlepšení.