- Ráno stíhám koupit gumu a zavírací špendlíky. Nebudou asi úplně ideální na ten „papír“, ale lepší řešení zatím neznám. Ještě pak musím z dvoukoncové gumy udělat nějakým způsobem bezkoncovou gumu (bude to chtít sehnat niť a jehlu).
- Po obědě na druhý pokus vyzvedávám číslo a všechny ty serepetičky. Jediné použitelné z toho je ten egelit, ve kterém byl zabalený batoh. Kočka se v něm skvěle vyřádila.
- Vedro je pekelné, jestli bude takhle tak nevím. Nemám žádné oblečení na „teplo“, jen zimní. Kalhoty jsou ok, jsou zateplené, ale i tak dost tenké aby se v nich dalo bez problémů běžet. Problém je hořejšek. Termotriko mám s dlouhým rukávem a fakt netuším, co to na sluníčku za dvě hodiny dokáže. Žádný cool efekt ani větráček to nemá. Navíc tahle kombinace nemá žádnou kapsu na přehrávač a na sucho teda nepoběžím. By mě akorát znervózňovali ty jásající davy. A bundu už vůbec netuším. Ale kolem pasu bych ji asi snesl.
- Z práce kolem 10 večer, jdu pak hned na psolední běh. Dnes jen posledních 4,5 km a zpátky se vezu. Zítra asi kašlu i na plavání, mám toho za ten týden dost a radši si půjdu lehnout.
- Naštěstí mám tak minimum času, že nezbývá čas řešit ty nesmysly jako co jíst, co s sebou, v čem tam jít a podobně. Což je správně, člověk (i sup) si chce zaběhat, ne trávit týden blbostma. Zatím to vypadá tak, že stačí to, co sebou mám když si jdu zaběhat. Bonusově můžu mít cokoliv, co se dá zrealizovat během noci z pátku na sobotu.
- Koukám na web, super, začíná to až ve 12. Aspoň se dá spát.
- Trať na mapě co jsem dostal, má z nějakého důvodu minimálně o jednu smyčku navíc. Ta co tam je obíhá celou Prahu snad několikrát. Vypadá to asi tak 10x delší, než běhám já. Chci něco kratšího.
- Věci v šatně musí mít nějaký malý rozměr. Takže batoh, co jsem dostal nijak nevyužiju. Takže to znamená, nic si sebou nebrat.
- Přemýšlím, co bych měl ještě řešit, ale buď mě nic nenapadá, nebo mě napadá všechno a to už je zase moc.
5061
Březen 26th, 2010Všechno je to na …
Březen 25th, 2010Poctivá příprava na ½ Hervis maraton.
- Od konce února nic. Od doktora mám za odměnu Condrosulf a koňskou mast (preferoval bych něco víc ptačího). Maratony oplakávám.
- V průběhu března to přehodnocuje a říkám si, třeba to ještě půjde.
- Dva týdny před ½ maratonem: teď už nezbývá než začít, jinak mám smůlu. Náhodou na jedné prohlídce u doktora mi mizera koukne do krku a říká: „hele, to je zánět“. A mám antibiotika. Doktorovi nevěřím, posledních sedm dnů jsem proplaval. Jeden den zůstávám doma (kvůli už čtvrtý den trvajícímu průjmu) a v úterý už jdu zase plavat. Po prvním kilometru vylézám úplně bez síly a promrzlej. OK, měl pravdu. Zbytek týdne pak zhruba podobně utahanej chodím z práce a jsem rád že sem rád.
- Neděle, týden před závodem: v sobotu jsem se ještě nedonutil, ale dnes už s kamarádem poprvé jdu po více než třech týdnech zkusit běhat. Týden před závodem. Po 1,7 km musím zastavit. Deset minut pauza než nás doběhnou moje plíce. Nevzdávám se a střídám pokus o běh s procházkou. Takhle ujdeme asi 5 km, z toho uběhnu sotva tři.
- Pondělí: tentokrát sám, běžím zase na Modřany a konečně celých 5 km až za most. Delší pauza a zase celých 5 zpátky. Brzdou už nejsou plíce, ale kolena. Skoro měsíční dovolená nestačila.
- Úterý: po eskalátorech se zásadně vozím. Aplikuju větší množství té koňské věci. Nadávám na ortopeda. Večer jdu zjistit, jak jsem na tom. 5 km pod most. Vazy jsou cítí, ale mísí se to se stehnama, které po tom měsíci mají taky co dělat. Takže nevím, jak moc. Sem línej a zpátky jedy tramkou. Aplikuju stále více koňské masti.
- Středa: beru poslední antibiotika. Koňská mast buď funguje, nebo je to ještě lepší placebo. Po delší době čtu nějaké blogy. Hele, všichni žijí přípravou na závod. No aspoň nejsem sám, kdo má všemožné problémy. Zjišťuju, že bych neměl zapomenout na nutnou logistickou přípravu. Dostavám depku z toho, že na rozdíl od ostatních zatím žádnou předzávodní depku nemám. Naštěstí jen z toho důvodu, že jsem na to neměl čas. Jinak by určitě bylo všechno v pořádku. Teší mne, že ostatní poslední týden dávají oraz a já začím „trénink“. Z práce se stavím pro číslo a nadávám si, že jsem přehlédl, že je to až od čtvrtka a dělám ze sebe vola. Jedu tedy po cestě do Podolí a dávám si 2 km, po týdnu bez vody. Večer práce, plán je po ní se jít protáhnout. Vyjde to až na jednu v noci. OK, přemlouvám se a samozřejmě mně to nedá a natáhnu to až zase pod most. Zpátky už tramvaj teď nepojede a tak počítám s tím, že běžím zpátky. Beru si mobil, na otočce něco přes 32 minut. Cesta tam je asi o 300 metrů delší. Přemýšlím, že bych zkusil, jestli zvládnu druhou část zrychlit. Třeba do 55 minut? Heh. OK, aspoň otestuju, jaké jsou ještě limity. U Podolí, ok, bude to ještě navíc nedobrovolný test vůle. Za Podolím nějaká nová bolest přes celé plíce. Hm, přemýšlím co to asi tak bude. Tempo se sám od sebe snažím držet, moc to nejde. Chci zastavit, ale nevím proč, nezastavuju. Chcípám, potkávám slečnu se sluchátky v uších, která se na mě ve dvě v noci usmívá. Taky jsem nikoho jiného nepotkal. Náplavce jsem se kvůli kolenům chtěl vyhnout, ale rezignuju, v té tmě, když neuvidím vzdálenost, to láká a jdu do ní. Tam už ubírám výměnou za to, že nezastavím. Přebíhám most, ještě zrychluju a končím. 57 minut. Hm, lepší než lžící do oka. Ponaučení: zrychlení za cenu totálního vyčerpání přináší naprosto minimální časové zlepšení.
Otužování s respektem
Leden 11th, 2010Lamka jsem si koupil Respekt až v neděli. A hele, článek o bránických otužilcích. Tak kdo jste ho téměř minul jako já a leží vám Respekt doma, můžete se začíst (a i závidět). Pro mne je teď vrcholem, že jsem se odvážil běhat a pak i běhat TEĎ. Otužování tak částečně podstupuji, nějaké cílenější vodovodní plánuji, ale vyjde to holt až na příští zimu. Se sportem jsem začal hlavně kvůli svému zdraví a tak otužování je kapitola, která mne nemůže minout.
Běžecký pás doma
Leden 11th, 2010Některé věci splnit nejdou. Nebo ne teď hned. Jedním z nich je představa, mít doma běžecký pás. Když jsem přemýšlel co s běháním v zimě, jednou z variant byl právě běžecký pás. Nabídka běžeckých pásu už je docela pěkná a lze si vybírat. Ceny jsou už sražené, že si je může dovolit téměř každý. Přiznám se, že jsem to zas moc nestudoval. Pročetl jsem pár běžecký fór, několik diskusí pod nějakým oblíbeným běžeckým pásem. Musel jsem pak tuhle možnost vyřadit. Mít doma ve čtvrtém patře v domě kde bydlím, není možné. Tady si nedovolím ani skákat (při nějakém cvičení).
Škoda. Vždycky jsem chtěl řídit Enterpise ze Star Treku. Navíc to hodně usnadňuje plnění stanovených limitů. Odpadá jedna z nejúspěšnějších výmluv a tou je špatné počasí. Ze zkušenosti vím, jak je super, když si doma navyknete sportovat pravidelně díky třeba televizi a nějakému pořadu v ní. Když jsem měl půjčený rotoped, schoval jsem si šlapání vždy na večer ke zprávám a zabil jsem tam dvě činnosti najednou, místo jen prázdného koukání na televizi. O běžeckém pásu doma si tak budu moct ještě chvíli nechat zdát.
To je samozřejmě povzdech nad tím, že ač jsem se snažil namotivovat, nakonec jsem nikam nevyběhl. Prošel jsem Prahu (s cílem sehnat nesmeky a návleky na kolena – neúspěšně), podíval jsem se na běžeckou trať (žádný běžec, jeden běžkař 
) a otočil to domů. Návleky nebyly, nesmeky také ne, ale sehnal jsem místo toho skvělou bolest břicha. Přečkat to a jít běhat později nakonec zmařila ucpaná kanalizace u rodičů a tak jsem měl zcela nové plány.
Každopádně, jak už někdo poznamenal, nijak nezoufám a nikam se neženu. 40 kilometrů je nadmíru čehokoliv, co jsem zatím uběhal. Výhodou přemrštěných cílů je to, že si úplně bez problémů můžete dát kakao a jít se podívat na Avatara.
Jedno motivační video
Leden 10th, 2010Protože je venku hnusně, je tam zima, zataženo. Vůbec se mně nechce jít ven běhat. Brrrrrrr. Néééchce néééchce.