Archive for the ‘Mé sportovní cíle’ Category

02.06:46

Sobota, Březen 27th, 2010

Tak teď konečně přišla smska. Vtipné je, že posílají čas s doběhem od začátku časomíry (Netuším, jak to s těmi dvěma časy je. Který je závazný, podle kterého se reálně určuje pořadí atd. Sám jsem vybíhal někdy až po osmé minutě po startu = takže čas poslali 02.15:05 ). Nikoliv reálným časem, ten je v dohledání v online výsledcích.

Každopádně gratuluji všem, kteří doběhli i těm, kteří se na start postavili.

V pravém sloupci najdete hned nahoře linky na fotky (jsou vidět jen z úvodní stránky), co jsem našel.

edit: 22.30 – přišly výsledky i mailem:

Split Time min/Km Delta min/Km RealTime
5 Km 0:38:30 7,42 0:38:30 7,42 0:30:10
15 Km 1:37:15 6,29 0:58:45 5,52 1:28:56
Finish 2:15:05 6,24 0:37:50 6,12 2:06:46

Všechno je to na …

Čtvrtek, Březen 25th, 2010

Poctivá příprava na ½ Hervis maraton.

  • Od konce února nic. Od doktora mám za odměnu Condrosulf a koňskou mast (preferoval bych něco víc ptačího). Maratony oplakávám.
  • V průběhu března to přehodnocuje a říkám si, třeba to ještě půjde.
  • Dva týdny před ½ maratonem: teď už nezbývá než začít, jinak mám smůlu. Náhodou na jedné prohlídce u doktora mi mizera koukne do krku a říká: „hele, to je zánět“. A mám antibiotika. Doktorovi nevěřím, posledních sedm dnů jsem proplaval. Jeden den zůstávám doma (kvůli už čtvrtý den trvajícímu průjmu) a v úterý už jdu zase plavat. Po prvním kilometru vylézám úplně bez síly a promrzlej. OK, měl pravdu. Zbytek týdne pak zhruba podobně utahanej chodím z práce a jsem rád že sem rád.
  • Neděle, týden před závodem: v sobotu jsem se ještě nedonutil, ale dnes už s kamarádem poprvé jdu po více než třech týdnech zkusit běhat. Týden před závodem. Po 1,7 km musím zastavit. Deset minut pauza než nás doběhnou moje plíce. Nevzdávám se a střídám pokus o běh s procházkou. Takhle ujdeme asi 5 km, z toho uběhnu sotva tři.
  • Pondělí: tentokrát sám, běžím zase na Modřany a konečně celých 5 km až za most. Delší pauza a zase celých 5 zpátky. Brzdou už nejsou plíce, ale kolena. Skoro měsíční dovolená nestačila.
  • Úterý: po eskalátorech se zásadně vozím. Aplikuju větší množství té koňské věci. Nadávám na ortopeda. Večer jdu zjistit, jak jsem na tom. 5 km pod most. Vazy jsou cítí, ale mísí se to se stehnama, které po tom měsíci mají taky co dělat. Takže nevím, jak moc. Sem línej a zpátky jedy tramkou. Aplikuju stále více koňské masti.
  • Středa: beru poslední antibiotika. Koňská mast buď funguje, nebo je to ještě lepší placebo. Po delší době čtu nějaké blogy. Hele, všichni žijí přípravou na závod. No aspoň nejsem sám, kdo má všemožné problémy. Zjišťuju, že bych neměl zapomenout na nutnou logistickou přípravu. Dostavám depku z toho, že na rozdíl od ostatních zatím žádnou předzávodní depku nemám. Naštěstí jen z toho důvodu, že jsem na to neměl čas. Jinak by určitě bylo všechno v pořádku. Teší mne, že ostatní poslední týden dávají oraz a já začím „trénink“. Z práce se stavím pro číslo a nadávám si, že jsem přehlédl, že je to až od čtvrtka a dělám ze sebe vola. Jedu tedy po cestě do Podolí a dávám si 2 km, po týdnu bez vody. Večer práce, plán je po ní se jít protáhnout. Vyjde to až na jednu v noci. OK, přemlouvám se a samozřejmě mně to nedá a natáhnu to až zase pod most. Zpátky už tramvaj teď nepojede a tak počítám s tím, že běžím zpátky. Beru si mobil, na otočce něco přes 32 minut. Cesta tam je asi o 300 metrů delší. Přemýšlím, že bych zkusil, jestli zvládnu druhou část zrychlit. Třeba do 55 minut? Heh. OK, aspoň otestuju, jaké jsou ještě limity. U Podolí, ok, bude to ještě navíc nedobrovolný test vůle. Za Podolím nějaká nová bolest přes celé plíce. Hm, přemýšlím co to asi tak bude. Tempo se sám od sebe snažím držet, moc to nejde. Chci zastavit, ale nevím proč, nezastavuju. Chcípám, potkávám slečnu se sluchátky v uších, která se na mě ve dvě v noci usmívá. Taky jsem nikoho jiného nepotkal. Náplavce jsem se kvůli kolenům chtěl vyhnout, ale rezignuju, v té tmě, když neuvidím vzdálenost, to láká a jdu do ní. Tam už ubírám výměnou za to, že nezastavím. Přebíhám most, ještě zrychluju a končím. 57 minut. Hm, lepší než lžící do oka. Ponaučení: zrychlení za cenu totálního vyčerpání přináší naprosto minimální časové zlepšení.

Pětistovka nakonec nepadla

Sobota, Leden 2nd, 2010

Meta pro minulý rok, uplavat 500 kilometrů nakonec odolala o 36 kilometrů. Celkově se na tom hodně podepsalo běhání, se kterým jsem začal. Spolu s plaváním dohromady mě to někdy dost unavovalo a docházelo tak k častějším pauzám, než bych chtěl a mohl si dovolit.

Na svátky mě tak čekalo šibeničních 40 kilometrů a na to něco kolem 7-9 dní. Celé se to vyřešilo docela jednoduše, ale dost tvrdě, pěkně hozenou hubou před bazénem, když jsem uklouznul na dlaždičkách asi tři dny před Štědrým dnem. Pád ze schodů dolů na zem vypadal aspoň z mého pohledu šíleně. Když jsem registroval všechny ty hrany schodů a marně se snažil ujíždějícíma nohama neujet, letělo mě hlavou, že tohle je prostě konec. Na zem jsem dopadl asi do hromady štěstí nebo co. Vyhnul jsem se poslednímu schodu za mnou, okraji bazénu přede mnou (mezera mezi nimi je asi 50cm, ka jsem se celý musel vejít) a natáhl se celým tělem najednou na plocho na zem. Odneslo to nakonec jen zápěstí, které je nějaké pochroumané. Výsledkem je tak dvoutýdenní pauza od plavání, než se zápěstí dá dohromady, a obrovský respekt z mokrých dlaždiček (chodil jsem vždycky opatrně, nelítám a doteď nevím, jak a proč jsem uklouznul).

I když jsem svůj cíl nesplnil, jsem naprosto spokojený. 500 kilometrů byla hlavně psychologická meta. Kdybych si ji nedal, sotva bych za ten rok uplaval aspoň 200 kilometrů. Odměnou za ten rok plavání je pro mne obrovské zlepšení. Na začátku roku v lednu jsem byl schopný uplavat kraulem maximálně jeden bazén a pak jsem se musel vydýchat aspoň jednu až dvě minuty. A na nějaké delší plavání kraulem i s pauzami už vůbec nebyla síla v rukou. A to jsem se navíc kraula začal učit tři měsíce před tím, na konci září. Teď po roce už uplavu bez problémů dva kilometry v kuse bez jakékoliv přestávky (problém nedělá ani uplavat to každý den za sebou). Zkoušel jsem čtyři a i pět kilometrů jsem snad uplaval s jednou přestávkou. S přestávkami po kilometru to pak už není vůbec žádný problém. Pět kilometrů je celkem 100 bazénů. Takže jsem se za ten jeden rok dostal z jednoho bazénu na sto. Takže sám pro sebe jsem si svůj cíl splnil.

Pro další rok už mám naplánovaný cíl hlavně na běhání a tím je maratón, který má tak přednost před plaváním. S plaváním uvidím, jak to půjde. Zatím neplánuji přestat a ambice pro další rok přesahují ty loňské.

Do roka uběhnout první maratón

Pondělí, Prosinec 28th, 2009

Po prvních pokusech s běháním jsem jednu sobotu, někdy na přelomu dubna a května 2009, vyrazil opět plavat do Podolí. Samozřejmě jsem tam běžel, ještě stále po úsecích ne delších než 500 metrů.

Hned na začátku mne překvapily davy lidí a pod prvním mostem, který na své trase podbíhám, se z jeho šera vynořovaly blikající světla. Koukám na to jak sup, co se děje. Z pod mostu vyjíždí policajt na motorce. Za ním pak nějaké auto s tabulí. A hele, za ním někdo běží. Pomalu mně dochází, že je to nějaký závod. Běžím po chodníku, oni přesně v protisměru, ale mají na to celou silnici. To bude asi maratón PIM. Jak pokračuju dál, moje cesta se přesně shoduje s jejich, jen běžíme opačným směrem. Já se musím prodírat přihlížejícími diváky na chodnících.

Je to hodně zvláštní pocit, běžet proti nim. Pomalu se dostávám dál a dál, až k Podolí. Přemýšlím nad tím, kolik toho uběhnu já a kolik toho už museli uběhnout oni. Ta vzdálenost je pro mne nepředstavitelná, nikdy jsem nic takového neuběhl. Ani mne to nikdy nijak nelákalo, prostě věci jako maratón nepatřili do mého světa. Jak jsem tak pomalu přemýšlel a blížil se k bazénu, říkal jsem si, že bych to ale přece také mohl uběhnout, když už jsem s tím běháním začal. Netrvalo dlouho a těsně před odbočením k Podolí byla na světě jasná myšlenka a cíl: příští pražský maratón PIM už běžet s nimi. S tím, kdy jsem běhat začal, na to mám právě jeden rok. Uvidíme, jestli je to reálné, jestli to půjde a jak dlouho mě to běhání vydrží.

Závěrečných 50 km

Úterý, Prosinec 15th, 2009

Pomalu se blíží konec roku a cíl za rok naplavat 500 kilometrů je sice blízko, ale vypadá těsně nedosažitelný. Dnes zbývá 15 dní do konce roku. Z toho 31. Prosince je plavecký bazén v Podolí zavřený a minimálně dva dny o svátcích nebudu v Praze. Maximálně tak mám 12 dní a zbývá mi uplavat 44 km. To je skoro 4 kilometry každý den. Navíc jsem zvyklý a schopný plavat 2 kilometry za den. S nějakou rozumnou pauzou. Uplavat každý den aspoň tři kilometry je dost nad moje síly a sem z toho pekelně utahanej, ruce mám vytahaný jako opička.

Poslední série byla 3km, 2km, 5km a 3km. Celé mě to samozřejmě kazí i fakt, že jsem se rozhodl obnovit svoji téměř nulovou běžeckou kariéru a i navzdory teplotám kolem nuly plavat běhám, což je asi 3,5km k bazénu a to samé zpátky. Zatím to sice nevzdávám, ale nevidím to moc růžově. Záložní varianta je, pak naplavat potřebné kilásky prsama :D .